Jdi na obsah Jdi na menu
 


konec wereratů v Hyperboreji

14. 10. 2008

        Když byl v roce 1548 konečně zabit samozvaný král Erzghor, zanechal po sobě doslova spoušť. Království bylo po čtyři roky jeho vlády systematicky devastováno. Na veškeré obyvatelstvo byly uvaleny vysoké daně, které ovšem brzy nebylo z čeho platit. To, co nesebrali výběrčí daní, vzali Erzghorovi krysí vojáci - wererati. Jejich oddíly se nekontrolovaně pohybovali po celém království, loupili, vraždili, vypalovali. Odhaduje se, že Hyperborea přišla za krutovlády Erzghora asi o čtvrtinu obyvatelstva, kteří byli zavraždění anebo uprchli za hranice.

         Po smrti Erzghora byla v Temném hvozdě zničena většina jeho krysího vojska, které ke konci Erzghorovy vlády čítalo přes 300.000 válečníků. Přesto zůstalo mnoho tisíc wereratů, kteří zkáze unikli a dál páchali škodu v celé Hyperborejci. Když byl však Erzghor mrtev, obyvatelé království se konečně vzchopili a se zbraní v ruce se postavili loupeživým oddílům. Postupně bylo území od jejich řádění osvobozeno.

        Poněkud odlišná situace panovala na jihovýchodě území. Oblasti dnešní jižní Východní provincie - obilnice království, tvoří úrodné pláně, poseté vesnicemi a zemědělskými usedlostmi. Nejsou zde takřka žádná významná města, která by tvořila přirozená centra odporu, základny pro soustředění vojenských oddílů, jak tomu bylo na zbytku území. Právě proto zde přežívaly poslední přeživší skupiny wereratů, které loupily a vraždily dále. Několik skupin dokonce ovládalo strážní pevnůstky jižního valu, odkud podnikaly wererati výpravy do okolí. Tato situace zde panovala téměř po celé dva roky.

       Hyperborea se pomalu a bolestně vzpamatovávala po čtyřletém řádění Erzghora a jeho humanoidních krys. Když se na počátku roku vrátila z exilu a opět usedla na trůn královna Adriana, pustila se co nejrychleji do obnovy země. Byla zpacifikována většina vyšší šlechty, což mělo za následek nové uspořádáni země. Království bylo tedy nově rozděleno do pěti vyšších správních územních celků – provincií v čele se zástupci královny – guvernéry.

      Jako jeden z nejdůležitějších úkolů bylo obnovení armády, která byla Erzghorem rozpuštěna. Vraceli se do ní staří veteráni, hlásili se do ní spousty nových dobrovolníků. Nově zformované oddíly byly co nejrychleji posílány do všech části země, kde pobíjely zbytky wereratů. Za velitele Hyborské armády byl ustanoven rytíř vévoda z Hohenštaufenu.

         První vojenské oddíly královské armády dorazily na jih Východní provincie až počátkem roku 1551. Bylo to způsobeno velikou odlehlostí, oddílům odkázaným na volské zápřahy trvalo dlouhé měsíce, než sem došly. Je totiž třeba mít na paměti, že Erzghor dal pobít téměř všechny koně v království a po dvou letech se koní nedostávalo ani královské jízdě, natož týlovým logistickým útvarům.

         Vévoda z Hohenštaufenu pak byl v budoucnu častokrát kritizován za postupné posílání malých a slabých útvarů na východ, že nepočkal na vytvoření početnějšího vojska, které by udeřilo rázně, tvrdě a jednou provždy s krysami skoncovalo. Vévoda  si byl vědom, že proti němu stojí soupeř, který byl přes relativně malý počet silný, fanatický a nehodlal se vzdát. Krysí vojáci, přes své vzezření a mizernou reputaci (každý je znal jen jako loupežníky a mordýře bezbranných obětí, ovšem už si nikdo nepamatoval, že v roce 1544 na hlavu porazili silné expediční elfí vojsko) byli zdatní a odolní bojovníci. Neměli žádnou morálku, byli odvážní a před ničím se nezastavili. A po svých předchůdcích (vždyť byli magicky stvořeni z normálních krys) byli také inteligentní. Proto nehodlal vévoda čekat rok, než by byly vytvořeny a soustředěny početné síly. Na jihovýchodě stále trpěli obyvatelé pod bezuzdným řáděním krys. Z vojenského hlediska udělal vévoda chybu (nutno podotknout, že ne poslední ve své kariéře), z lidského hlediska neměl na vybranou.

        Vojenští zvědi z výpovědí četných uprchlíků zjistili, že v rozlehlém území řádí mnoho krysích band společně s barbary – odpadlíky, kteří s krysami spolupracovaly – tedy loupily a vraždily. Nejhorší situace byla na jihu, kde rostly četné lesy, skýtající vhodný úkryt. Naopak sever a východ byl z větší části vyčištěn skupinami rytířů Řádu Chrámu Slunce (ŘCHS), kteří část území ovládali (ŘCHS část nynější Východní provincie ovládal již za Erzghorova panování). Proto vojenské skupiny větším dílem směřovaly dále na jih, až k hranicím království.

         Vévoda z Hohenštaufenu bohužel nevypracoval žádný konkrétní plán operace, jednotky neměly žádný konkrétní cíl. Jeho vize byla taková, že jednotlivé vojenské útvary budou postupovat samostatně a průběžně za pochodu likvidovat jednotlivé skupiny krys, na které narazí.  To ovšem nebyla strategie (pokud se dá vůbec za strategii označit) vhodná pro zásadně pěší oddíly řádné armády, tvořené většinou nováčky. Nedostatečný průzkum, nezkušenost, neznalost terénu a protivníka způsobily, že oddíly byly napadány ze zálohy wereraty, kteří na ně líčili léčky. Byly napadány zásobovací jednotky, pomalu postupující za předními oddíly.

          Pohromou skončilo také nasazení první jízdní jednotky, která byla do oblasti poslána. 10. prapor lehké kavalerie úplně nesmyslně zaútočil na oddíl krys, který se schovával v lese. Kavaleristi, perfektně seřazeni do útočné linie, útočící přesně podle předpisů za zvuku trubky, se v lese okamžitě zamotali do hustých křovin a více než nepřítele si jezdci museli hledět větví stromů, které je hrozily srazit z koní na zem. Zmatení jezdci se pak stali snadnou kořistí číhajících krys. Dlouhá kopí a šavle jim byla v hustém porostu takříkajíc na nic. Ze dvou posílených rot, tedy z osmi set kavaleristů, se zachránilo stěží padesát. Jejich důstojník, který dal rozkaz k útoku měl to štěstí, že v boji padl a nemusel tak snášet hanbu, která by na jeho hlavu padla. 10. prapor lehké kavalerie již nebyl nikdy obnoven.

       Hrozivé ztráty vedly vévodu k částečnému přehodnocení situace. Jediný úspěch, kterého dosáhl bylo, že krysy se již tolik nesoustředili na rabování a vraždění obyvatelstva, ale na pobíjení vojáků. Rozhodl se k tomu, co měl udělat hned zpočátku – spojil se s oddíly ŘCHS a domluvil se s nimi na koordinovaném postupu. Rytíři ŘCHS měli postupovat z východu, královští vojáci ze severu. Jednotky byly v neustálém kontaktu, průzkumné oddíly (které konečně dostaly koně) monitorovaly situaci před vojskem.

        Postup trval po celý zbytek roku 1551 a byl zastaven až sněhem. Na jaře 1552 se ale daly jednotky opět do pohybu. Mnoho krysích skupin bylo pobito v četných potyčkách. V létě 1552 dospěly jednotky královské armády a ŘCHS až skoro k hranicím. Zde se jim v boji postavila velká skupina čítající až 2.000 wereratů. V bitvě se podařilo celou skupinu zničit. V průběhu léta byly pobity poslední skupiny krys, obsazeny všechny pevnosti jižního valu. Ještě po další dva roky pročesávaly území celého království jízdní oddíly, aby vyhledali a zničili uniknuvší skupiny wereratů. Poslední skupina byla zničena na jaře 1554, od té doby nebyli wererati nikde spatřeni.

      Tyto události měly vliv na další vývoj. Za aktivní a přínosnou pomoc v boji s krysími oddíly udělila královna všem členům i rytířům ŘCHS svolení usadit se na území Hyperboreje. Více než sto tisíc lidí – rytířů i řádových členů s rodinami – tohoto práva v průběhu roku 1551 a 1552 využilo a prchlo před postupujícími gobliny do Hyperboreje.

       Na konci roku 1551 byl z velení armády odvolán rytíř vévoda z Hohenštaufenu, který se v této funkci neosvědčil a nahradil jej bývalý dobrodruh a královnin oblíbenec rytíř Leutpolt Santoori.                          

            V tažení proti krysám ve Východní provincii měla královská armáda ztráty dosahující až 8.000 mužů.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář